DAVID

Když ještě žil se sourozenci u svých rodičů,znamenalo to postarat se v podstatě sami o sebe. Proto v devíti letech uměl uvařit od polévky po guláš snad všechno. Dětství i dospívání prožil nejvíc na fotbalovém hřišti.
Pětka z němčiny ukončila jeho učňovská léta. Následně velkou část života prožil v německy mluvících zemích jako kuchař, v Rakousku pak tlumočil pro české stavební dělníky.

David je ze čtyř dětí. Protože rodiče byli často od rána do večera v práci, starali se sourozenci většinu dne o sebe sami. David například v devíti letech vařil pro celou rodinu. Poté, co se kvůli problémům doma i ve škole dostali do dětského domova, drželi sourozenci dost při sobě. Dětský domov je ale pro Davida spjatý zejména s fotbalovým hřištěm, které bylo hned vedle něj a kde trávil veškerý svůj volný čas.

Řekněte, jaká byla Vaše původní rodina a jak jste se vlastně do dětského domova dostal?
Jsme tři bratři a sestra. Naši rodiče hodně pracovali, prodávali na trhu ovoce a zeleninu od rána až do večera. Tak jsme se se sourozenci museli starat o domácnost sami. Přirozeně jsme se rozdělili na dvojice. Starší bratr se sestrou a já s mladším bratrem. Drželi jsme při sobě a zároveň i proti sobě bojovali. Rozdělili jsme si úkoly, kdo doma vysaje, kdo uklidí, kdo vynese odpadky. Já jsem po nějaké době dostal od mamky za úkol vařit jídlo. Postupně jsem se to naučil. Takže jsem nakonec uměl od polévek až po hlavní chody všechno možné. Třeba i guláš a chlupaté knedlíky.

Kolik Vám tenkrát bylo?
Devět let… Pak nás ale začala sledovat sociálka.

Jak to?
Bylo to hlavně kvůli tomu, že jsme se starším bratrem moc nechodili do školy. Otec dbal na to, abychom měli vzdělání, a snažil se, abychom chodili do školy pravidelně. Ale my jsme nechtěli. Sám nás třeba do školy doprovázel, aby na nás dohlédl, ale my jsme pak utekli druhou stranou ven.

Proč jste nechtěli chodit do školy?
Začalo to tak kolem třetí čtvrté třídy. Ze začátku jsme třeba neměli domácí úkoly. Pak jsme měli strach, že bude další pětka. Někdy bratr něco neuměl, tak mě stáhnul za školu. Když jsem neuměl něco já, stáhnul jsem bratra. Škola to musela nahlásit sociálnímu úřadu… Potom k tomu přibyly i další problémy mezi rodiči.

Hádky nebo domácí násilí?
Obojí. Otec matku bil. Když pracovali celý den, byli unavení. První cesta z práce vedla často do hospody. Byl v tom alkohol i další věci. Postupně se to nasbíralo. Například vím, že nás náš soused anonymně udával na sociálku. Telefonoval, posílal dopisy. Až jednoho dne, bylo to sedmnáctého května, den po narozeninách mého mladšího bratra, přijeli a odvezli nás.

Jak to probíhalo?
Vzpomínám si na to dost živě. Bylo pondělí, devět hodin ráno. Naši rodiče už byli v práci a my jsme dosud spali. Najednou se mi zdálo, že se k nám chce někdo vloupat, a také to tak bylo. Vlezl k nám oknem do bytu mladý muž a najednou začal otevírat všechny dveře až k hlavní-mu vchodu. Ve dveřích se objevili policisté, později přijela sociálka i s mamkou. Máma nás prosila, ať se starším bratrem neděláme žádné problémy, že doma všechno urovnají a do dvou měsíců budeme zpátky. Věřil jsem tomu, ale nakonec to tak nebylo. V dětském domově jsem zůstal až do osmnácti let. Mladší sourozenci to nesli o něco hůře, protože byli ještě malí. Bráškovi bylo tenkrát šest let a sestře deset.

Jak jste domov snášel Vy?
Jediné, co mi opravdu vadilo, bylo, že jsme museli vychovatelkám říkat teto. Naštěstí jsme všichni sourozenci byli ve stejném domově, v Brušperku, a drželi jsme při sobě. Takže jsem se i kolikrát zastával svého mladšího bratra, když mu někdo chtěl ublížit.
Také mi přišlo, že dobrým způsobem, jak domov relativně přežít, je dělat něco, co tě baví. Pro mě to byl fotbal. Už v raném dětství nás k němu vedl otec, který z nás chtěl mít sportovce. A fotbalové hřiště jsme měli hned u dětského domova. Takže fotbal tam hráli skoro všichni kluci, včetně mých dvou bratrů.

Jak často jste mívali tréninky?
Zpočátku třikrát týdně, potom zápas. Nejdřív jsem hrál za žáky, později za dorost, pak za muže. Takže nakonec jsem trénoval v pondělí za mládež, v úterý za muže, ve středu za mládež, ve čtvrtek za muže, v pátek za mládež a v sobotu a v neděli byly zápasy. Škola šla úplně stranou.
Bylo to vlastně i tak, že když jsme nechtěli být s vychovatelkami, tak jsme jim řekli, že se jdeme učit, zopakovali jsme si staré učivo a šli jsme všichni na trénink. Ony s námi alespoň měly o to míň práce, protože jsme se vraceli večer, umyli se a šli spát. Tam to takhle dělali téměř všichni kluci. Starší bratr hrál až do dorostu, pak chodil do školy, kde učil náš děda, takže byl víc u babičky, malý brácha hrál až do osmnácti.

Pořád ještě hrajete?
Bohužel už ne.

Není čas?
To taky, ale mám problém s koleny. Už to nejde, i kdybych chtěl.

Měl jste kromě sourozenců také nějaké kamarády, kteří by Vaše dětství ovlivnili?
Jeden z mých hlavních kamarádů byl Vladislav Sobol. Začali jsme se spolu bavit víceméně náhodou, když jsem si v táboře šel dát po večerce čaj. On vlastně také tábor, na kterém jsem byl, pomáhal organizovat, a kromě nás si tam bral i jiné děti z dětských domovů. Snažil se nám ukázat, že existuje určitá volnost, že je možné si hrát.
Vymýšlel pro nás různé programy, ve kterých se setkávali děti z dětských domovů s ostatními, takže přispěl i k tomu, aby se na nás jiné děti nedívaly skrz prsty. Dodneška k němu mám vztah, jako by to byl můj starší bratr.
Také to byl první člověk, který mi nabídl práci. Když jsem byl ještě ve škole, mohl jsem pro něho pracovat během víkendů. Najednou jsem zjistil, že mám více peněz, než bylo kapesné v domově. A to pro mě byla velká motivace.

Jakou školu jste studoval?
Původně jsem se vyučil v oboru kuchař-číšník. Chtěl jsem si dodělat ještě maturitu, ale pololetí dopadlo hodně špatně, to jsem měl asi osm pětek. Tenkrát mě zajímaly spíš holky a fotbal. Takže dohoda s ředitelkou školy byla taková, že když budu mít nějakou pětku i ve třetím čtvrtletí, tak odejdu sám a nebude to řešit škola. Nakonec mi zůstala pětka z němčiny, tak jsem odešel.

Němčinu jste se ale naučil při Vašich pobytech v zahraničí...
Ano. Dokonce jsem později i tlumočil dělníkům české stavební firmy v Rakousku.

Jak jste se k práci v zahraničí dostal?
Původně to bylo tak, že jsem se seznámil s jednou slečnou, která
v té době ovlivnila můj život. Studovala hotelovou školu a jezdila na praxi o prázdninách do Německa. Jednou jsem měl dva týdny volno, tak jsem se jí rozhodl navštívit. Vůbec jsem německy neuměl, takže i koupit správný lístek na autobus byl pro mě problém. Jakmile jsem však do Německa přijel, hned jsem si uvědomil, že bych tam moc chtěl pracovat. Také jsem nabídku na sezónní práci v kuchyni na příští rok dostal. Začátek práce nebyl zrovna jednoduchý. Prošel jsem si veškerou možnou prací od úklidu v kuchyni přes přípravy salátů, škrabání brambor, až po práci na grilu. To už jsem se uměl německy domluvit alespoň v základech. Chtěl jsem jim ukázat, že jako cizinec se práce nebojím a že pracovat umím.
Nebylo to ale jednoduché. Pracovali jsme v průměru tři sta hodin za měsíc, a to v docela velkém stresu, protože restaurace byla u Bodamského jezera, kde bývá hodně hostů. Chtěl jsem vydržet a ušetřit si nějaké peníze, což se mi povedlo. Několik let jsem se tam na sezónní práce vracel a zůstal vždycky půl roku. Pak jsem se rozhodl, že se natrvalo vrátím do Čech a práci jsem změnil.

V jaké oboru?
Začal jsem pracovat ve stavebnictví. Nejdříve jako dělník ve stavební firmě, později jsem se propracoval až na technického poradce a nakonec i na obchodního zástupce. Pracoval jsem při různých pracovních příležitostech prakticky ve všech německy mluvících zemí, v Německu, Rakousku i Švýcarsku.

A čím se živíte dnes?
Po návratu do Čech jsem si obnovil živnostenský list a dneska dělám izolatéra.
Pokládám PVC folie po různých typech střech.

Vypadá to, že prací dost žijete.
Trávím v ní hodně času, protože nás také tlačí termíny. Víme napří-klad, že střecha musí být hotová do měsíce, tak jedeme de facto v jednom kuse. Naopak v zimě, když sněží nebo silně prší, tak pracovat nemůžeme.

Takže si konečně odpočinete...
Dříve jsem se jezdil často dívat za klukama na fotbal, kde jsem také hrával. Teď ale, když vyloženě nemusím do práce, tak ten den třeba prospím, protože jinak jedu v kuse. Nebo věnuji čas přítelkyni, se kterou žiji.

A finančně vycházíte dobře?
Mohu říci, že ano. I když jsem míval málo peněz, neměl jsem problém s nimi vyjít. Vždycky jsem se staral o to, abych dokázal vydělat to, co potřebuju. Když to nešlo, tak jsem šetřil a neutrácel.

A se sourozenci a s rodiči se vídáte dodnes?
S bratry spolupracujeme na stavbě, tak se vídáme často. Se sestrou jsme byli více v kontaktu dříve, teď už tolik ne. Ani s rodiči. Vím o nich. Máma říkala, když budu mít cestu kolem, ať se u nich zastavím, ale nevyhledávám to.
Co byste ze své zkušenosti chtěl vzkázat dětem, které to také neměly v životě jednoduché?
Chtěl bych říct, že se může někdy zdát, že cesta už někde končí, ale je třeba s pokorou pokračovat dál a zkoušet to, kde to jde. Neříkat si určitě: nikdo mě nemá rád, už to nejde, zavřu dveře a končím.

Protože se jiné dveře třeba dají otevřít?
Ano, je důležité věřit tomu, že dají. Vědět, že svět tu není pro mě, ale já jsem tu pro ten svět a že pro něho mohu něco udělat. Je dobré mít cíl, ale nedržet se ho za každou cenu, když člověk vidí, že třeba existuje i jiná varianta, kudy by mohl jít. Vidím to jako takový strom. Hlavní cesta je kmen, ale jsou tam i větve, po kterých se dá vyšplhat až nahoru. A ten strom, to je život.